Vážení spoluobčané,

chtěl bych Vás informovat o záležitosti, která se týká nejen naší obce, ale podle mého názoru také postavení obcí a jejich starostů při obnově území po povodních a dalších mimořádných událostech.

Jako starosta obce Světlá Hora jsem byl nejprve telefonicky a následně písemně osloven Ing. Hanou Landovou, vládní zmocněnkyní pro implementaci stavebního práva z Úřadu vlády České republiky, abych se na připravovanou novelu stavebního zákona podíval také očima starosty malé obce, která skutečnou povodeň zažila a její následnou obnovu řeší dodnes.

Pro naši obec jde o velmi konkrétní téma. Po povodni ze září 2024 stále řešíme obnovu území, jednáme s úřady, projektanty a dalšími institucemi, připravujeme projekty obnovy a současně realizujeme změny územního plánu. Mohl jsem proto připravovanou právní úpravu posoudit především z pohledu každodenní praxe obecní samosprávy a zkušeností, které jsme při obnově Světlé Hory skutečně získali.

Po důkladném prostudování předložených návrhů jsem dospěl k přesvědčení, že připravovaná novela jde správným směrem, a její základní principy jednoznačně podporuji. Především proto, že reaguje na některé problémy, se kterými jsme se jako samospráva při povodni v roce 2024 a při následné obnově skutečně setkali. Současně jsem však navrhl řadu konkrétních úprav, které by podle mého názoru mohly připravovaná pravidla pro obce ještě zpřesnit, zjednodušit a přiblížit skutečné praxi.

Své připomínky a návrhy jsem dne 19. srpna 2026 odeslal na Úřad vlády České republiky a také do Senátu Parlamentu České republiky jako podklad pro projednávání připravované novely. Jedním z hlavních principů, které ve stanovisku prosazuji, je, že obnova po katastrofě nemá automaticky znamenat obnovení stejné chyby. Území bychom měli mít možnost obnovit lépe, bezpečněji a odolněji.

Následně jsme jednotlivé podněty projednali také telefonicky s Ing. Hanou Landovou. Poděkovala mi za konstruktivní a pragmatický přístup a sdělila, že se některými předloženými podněty budou dále zabývat.

Tohoto si vážím. Považuji za důležité, že praktické zkušenosti Světlé Hory mohou být využity při hledání lepších pravidel pro samosprávy na celostátní úrovni.

Proč jsem považoval za důležité naše zkušenosti předat

Možná je na místě vysvětlit také to, proč jsem nabídku vyjádřit se k připravované novele přijal a proč jsem se rozhodl věnovat zpracování svých podnětů tolik času. Odpověď vychází především z toho, co jsme sami zažili při povodni v září 2024 a co zažíváme při následné obnově dodnes. Při povodni nebo jiné mimořádné události musí starosta často rozhodovat okamžitě. V takové chvíli podle mého názoru musí být pořadí povinností jasné. Nejdříve je nutné chránit životy a zdraví lidí, jejich majetek, majetek obce a veřejnou infrastrukturu, odstraňovat bezprostřední nebezpečí, zabraňovat vzniku dalších škod a zahájit nezbytné práce související s obnovou.

Teprve následně je možné v zákonem stanovených lhůtách dokončit potřebné administrativní kroky vůči příslušným úřadům. Při katastrofě totiž nemůže být první myšlenkou starosty, zda si vytváří dostatečný důkazní materiál pro svou případnou obhajobu před úřady za několik let. Jeho první myšlenkou musí být, jak ochránit lidi, jejich majetek a obec před dalšími škodami.

Při povodni není prostor pro „možná“, „uvidíme“ nebo „počkejme, jak bude situace jednou vyložena“. V krizové situaci musí starosta rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost – často okamžitě a podle informací a možností, které má právě v daném okamžiku k dispozici.

Právě zkušenost z povodně mě utvrdila v tom, že zákon musí s touto skutečností počítat.

Proto jsem ve svém stanovisku podpořil a dále rozpracoval princip, podle kterého by obec mohla práce související s obnovou po mimořádné události zahájit bezprostředně a následně je oznámit stavebnímu úřadu v zákonem stanovené lhůtě – v navrhovaném případě nejpozději do šesti měsíců.

Nejde o obcházení zákona ani o možnost dělat při katastrofě cokoliv. Jde o správné pořadí povinností: nejdříve zachraňovat, chránit a zabránit dalším škodám – a potom v jasné zákonné lhůtě splnit stanovené administrativní povinnosti.

Kde končí nezbytný zásah a začíná běžný režim?

Na naší vlastní zkušenosti se ukazuje ještě jeden velmi důležitý problém. Po mimořádné události může následně vzniknout spor o to, kde přesně vedla hranice mezi nezbytným zásahem, obnovou poškozeného území a pracemi, které již měly probíhat v běžném povolovacím režimu. Takovou hranici je samozřejmě možné s odstupem času právně analyzovat. Jenže starosta ji během katastrofy nemůže hledat několik týdnů ve spisech, právních rozborech a odborných stanoviscích. Musí ji posoudit na místě, často během hodin, podle rozsahu škod, dalšího hrozícího nebezpečí a informací, které má právě v daném okamžiku k dispozici.

Proto považuji za zásadní jednoduchý princip: Jestliže má být samospráva později odpovědná za překročení určité hranice, musí být tato hranice srozumitelná už ve chvíli, kdy starosta při katastrofě rozhoduje. Nemůže být její konkrétní obsah určován až následně, s odstupem měsíců nebo let, kdy jsou podmínky pro hodnocení úplně jiné. Právní jistota nemůže vzniknout až poté, co bylo rozhodnutí učiněno. Musí existovat už v okamžiku, kdy samospráva během katastrofy jedná.

Stejně zásadní je podle mě při následném správním posuzování rozlišovat, za jakých okolností určitá stavba, oprava nebo terénní úprava vznikala. Nelze stavět na stejnou úroveň situaci, kdy někdo za běžného stavu svévolně zahájí stavbu bez potřebného povolení, a situaci, kdy obec v důsledku povodně a za krizových podmínek zahájí nezbytné práce na ochraně lidí a majetku, odstranění následků katastrofy a obnově poškozeného území.

V prvním případě měl stavebník možnost postupovat standardním způsobem, připravit dokumentaci a potřebná povolení ještě před zahájením prací. V druhém případě vznikla potřeba jednat právě v důsledku mimořádné události, kterou obec nezpůsobila a jejíž následky bylo nutné bezodkladně řešit.

To podle mě musí být jedním ze zásadních hledisek také při následném doplnění dokumentace, povolování nebo jiném správním posuzování provedených prací. Neznamená to, že by obec nemusela své kroky následně doložit nebo splnit zákonem stanovené povinnosti. Znamená to však, že správní postup musí respektovat příčinu, účel, čas a podmínky, za kterých byly práce zahájeny.

Krizová obnova proto nemůže být při následném administrativním vypořádání automaticky poměřována stejným pohledem jako svévolná stavební činnost zahájená za běžného stavu. Právě proto musí zákon vytvořit pro obnovu po mimořádných událostech jasný a srozumitelný postup.

Smyslem mých podnětů přitom není prostřednictvím připravované novely hodnotit dnes probíhající jednotlivá správní řízení ani zpochybňovat právo příslušných orgánů postup samosprávy kontrolovat. Naše vlastní zkušenost mi ale ukázala, kde mohou současná pravidla vytvářet právní nejistotu. Pokud ji můžeme využít k tomu, aby při příští povodni měli starostové, obce i kontrolní orgány pravidla jasnější, považuji za správné tuto zkušenost předat a pokusit se systém do budoucna zlepšit. Nejde přitom pouze o právní jistotu samotného starosty.

Právní nejistota může ve výsledku dopadat na celou obec a její občany. Pokud bude samospráva za rozhodnutí učiněná při mimořádné události následně vystavena dlouhým správním řízením, sankcím nebo dalším nákladům, jsou to nakonec také prostředky obecního rozpočtu, které mohou chybět jinde – při obnově majetku, opravách komunikací, zajišťování služeb nebo při dalších investicích pro občany. A existuje ještě druhé riziko.

Pokud budou mít starostové zkušenost, že za rychlé rozhodnutí učiněné v dobré víře při katastrofě mohou být ještě několik let poté vystaveni správním řízením, sankcím, veřejné kritice nebo sporům o to, kde přesně vedla nejasná hranice jejich oprávnění, může je to při příští mimořádné události vést k přílišné opatrnosti.

Jenže právě při povodni mohou být hodiny, někdy i minuty, rozhodující. Nejde přitom pouze o samotné správní řízení. Rozhodnutí starosty či obce se může následně stát předmětem mediální debaty, politického střetu nebo kritiky různých zájmových skupin. To je samozřejmě součástí demokratické společnosti a každý veřejný představitel musí být připraven své rozhodnutí vysvětlit a nést za něj odpovědnost.

Neměli bychom ale vytvořit systém, ve kterém bude starosta při katastrofě přemýšlet především nad tím, jak bude jeho rozhodnutí za několik let hodnoceno, místo toho, co je právě v daném okamžiku nutné udělat pro ochranu lidí a obce. Právní jistota starosty při katastrofě proto není privilegiem starosty. Je především ochranou obce a jejích občanů.

Starosta musí vědět, co mu zákon v mimořádné situaci umožňuje, jaké jsou hranice jeho jednání, co musí následně oznámit a v jaké lhůtě. A pokud podle těchto pravidel v dobré víře, přiměřeně okolnostem a ve veřejném zájmu postupuje, musí mít také přiměřenou jistotu, že jeho rozhodnutí nebude později posuzováno podle podmínek, které v okamžiku katastrofy nemohl znát.

To samozřejmě neznamená, že správní orgány nemají mít právo následně postup obce kontrolovat. Kontrola musí existovat a každý musí nést odpovědnost za své jednání. Úkolem dobrého zákona ale podle mě není oslabit kontrolu samospráv ani dát komukoliv možnost dělat při katastrofě cokoliv. Jeho úkolem je nastavit předem dostatečně jasná pravidla, aby bylo co nejméně prostoru pro jejich rozdílný výklad až po katastrofě.

Kontrola pak může být důsledná, ale současně předvídatelná, spravedlivá a respektující podmínky, za kterých bylo nutné rozhodnout.

Obnovit neznamená zopakovat stejnou chybu

Povodeň někdy sama velmi názorně ukáže, kde dosavadní technické řešení nestačilo.

Pokud voda překonala kapacitu mostku nebo propustku, došlo k jeho zahlcení či poškození, a právě toto místo se při povodni ukázalo jako problémové, nedává podle mého názoru smysl při obnově automaticky vrátit všechno do původních parametrů a čekat, zda při další mimořádné události nastane stejný problém. Obnova musí umožnit odstranit také slabé místo, které katastrofa odhalila.

Jestliže konkrétní povodeň věrohodně ukázala, že určitý propustek nebo mostek svou kapacitou nestačil, měla by mít obec možnost při jeho obnově směřovat k bezpečnějšímu, kapacitnějšímu a odolnějšímu řešení. Stejně důležité je podle mě nezatěžovat následnou obnovu zbytečným opakovaným dokazováním skutečností, které již byly při mimořádné události věrohodně zdokumentovány. Fotografie, videozáznamy, záznamy obce, hasičů, správce toku, odborné údaje o průběhu povodně a další objektivní podklady by měly mít při následné přípravě obnovy skutečnou důkazní hodnotu.

Pokud je z těchto podkladů jednoznačně patrné, kam voda vystoupala, kudy skutečně tekla nebo které technické řešení svou funkci nezvládlo, nemělo by být nutné vynakládat další čas a peníze pouze na opakované dokazování stejné skutečnosti. To samozřejmě neznamená, že při návrhu nového mostku, propustku nebo jiné stavby nejsou potřebné odborné výpočty. Potřebné jsou tam, kde skutečně slouží k návrhu bezpečnějšího řešení. Neměly by se však pořizovat samoúčelně pouze proto, aby znovu dokazovaly něco, co již máme objektivně doloženo skutečným průběhem katastrofy.

Právě tak lze podle mého názoru obnovu zrychlit, zjednodušit a současně snížit náklady obcí, aniž bychom snižovali bezpečnost. Naopak – čas, peníze a odbornou práci můžeme využít především k tomu, abychom navrhli lepší řešení.

Méně zbytečného dokazování a administrativy, rychlejší příprava, nižší náklady pro samosprávy a současně bezpečnější a odolnější výsledek – právě v tom vidím jeden ze smyslů připravované změny.

Rozhodování při katastrofě a následná kontrola nejsou totéž

Starosta, hasiči, pracovníci obce a další lidé přímo na místě vidí stoupající vodu, poškozené komunikace, zanesené propustky, ohrožené nemovitosti, sesuvy, nánosy a další bezprostřední následky katastrofy. Rozhodovat musí podle skutečné situace, často během minut nebo hodin.

Následné správní posuzování však již probíhá v úplně jiných podmínkách. K dispozici je časový odstup, dokumentace, odborná stanoviska a možnost jednotlivé kroky podrobně analyzovat. Proto považuji za důležité, aby rozhodnutí učiněná během katastrofy nebyla po několika letech poměřována pouze optikou běžného stavu, kdy už všichni známe rozsah škod a máme dostatek času vše vyhodnotit. Musí být posuzována také podle skutečných podmínek, informací a časových možností, které měla samospráva v okamžiku, kdy bylo nutné rozhodnout.

To podle mě není ochrana starostů před odpovědností. Je to ochrana schopnosti samosprávy konat v okamžiku, kdy ji její občané nejvíce potřebují.

Jinak bychom mohli vytvořit nebezpečný stav, kdy se starosta při příští povodni nebude jako první ptát:

„Co musím okamžitě udělat, abych ochránil lidi a obec?“

ale:

„Co když za to budu za několik let volán k odpovědnosti?“

Taková nejistota nakonec nepoškozuje pouze starostu. Poškozuje především obec a její občany.

Jednoduché přirovnání

Celou tuto myšlenku lze podle mě vysvětlit velmi jednoduše. Když se někdo topí, také nejprve nepíšeme oznámení, že jej chceme vytáhnout z vody, nečekáme na vyřízení administrativy a teprve potom mu nejdeme pomoci. Nejdříve člověka zachráníme. Potom řešíme to, co musí následovat.

Stejnou základní logiku by podle mého názoru měl respektovat také zákon při povodni nebo jiné katastrofě. Nejdříve zachraňovat, chránit lidi a majetek, zabránit dalším škodám a umožnit samosprávě zahájit nezbytnou obnovu. Potom, v jasně stanovené zákonné lhůtě, požadovat oznámení, doložení a další potřebné administrativní kroky.

Právě proto jsem připravovanou změnu podpořil, a právě tímto směrem jsem formuloval také své vlastní podněty. Chci, aby zkušenost, kterou jsme ve Světlé Hoře při povodni a následné obnově získali, pomohla vytvořit pravidla, která budou při příští katastrofě samosprávám pomáhat rychle a odpovědně jednat – a nikoliv v nich vytvářet obavu, že za několik let budou jejich krizová rozhodnutí posuzována bez dostatečného zohlednění podmínek, ve kterých musela být učiněna.

Příslib pomoci musí platit i po odeznění katastrofy

Ve svých podnětech jsem otevřel také další praktickou otázku. Za stejně důležité považuji, aby pomoc státu po mimořádné události nezůstala pouze u prvních návštěv, veřejných prohlášení a příslibů pomoci. Jestliže stát postiženým obcím sdělí, že jim s obnovou pomůže a budou pro ni vytvořeny dotační programy, musí mít obce přiměřenou jistotu, že se na takový příslib mohou při plánování obnovy spolehnout.

Není podle mě správné, aby obec v dobré víře začala připravovat projekty, objednala projektové práce, plánovala investice a obnovu svého území a následně zjistila, že se změnila dotační pravidla, jejich výklad nebo jiné požadavky a původně očekávaná pomoc se tím zásadně omezila.

Pravidla obnovy po katastrofách by měla být nastavena předem, být srozumitelná a dostatečně stabilní. Pokud obec splní státem stanovené podmínky programu obnovy, měla by mít také odpovídající právní a finanční jistotu, že slíbená pomoc skutečně přijde.

Lidé přirozeně postupem času na rozsah katastrofy zapomínají. Obec a její občané však její následky řeší ještě mnoho let poté. Proto potřebujeme systém, který nebude dobře fungovat pouze v prvních dnech po katastrofě, kdy je postiženému území věnována největší pozornost, ale především v následujících letech, kdy probíhá skutečná obnova.

A právě proto jsem považoval za správné nabídku Úřadu vlády přijmout, připravovanou novelu po jejím důkladném prostudování podpořit a předat zkušenosti, které jsme ve Světlé Hoře získali.

Nejde mi o to, aby samosprávy stály mimo zákon, pravidla nebo kontrolu. Jde mi o to, aby zákon respektoval skutečný život a aby dal samosprávám v okamžiku katastrofy dostatečně jasný prostor konat – a následně po nich v jasných a rozumných lhůtách požadoval, aby své kroky doložily a nesly za ně odpovědnost.

Při katastrofě musí zákon pomáhat těm, kteří musí na místě okamžitě rozhodovat a chránit své občany. Kontrola má následovat, ale musí respektovat podmínky, za kterých bylo nutné rozhodnout.

A úplně nejjednodušeji: Nejdříve zachraňovat, chránit a obnovovat. Potom v zákonné lhůtě oznámit, doložit a vypořádat. Ne obráceně.

Pomoc po katastrofě se totiž neměří tím, co se slíbí v prvních dnech, ale tím, co se podaří skutečně obnovit v následujících letech.