Vážení spoluobčané,

za dobu, kdy jsem starostou naší obce, jsem se naučil jednu důležitou věc. Nejtěžší rozhodnutí nejsou ta, která stojí hodně peněz. Nejtěžší jsou ta, která se na první pohled zdají být jednoduchá, ale ve skutečnosti za nimi stojí zákony, pravidla, ekonomika i otázka spravedlnosti. Právě takovým tématem byla připravovaná změna místního koeficientu daně z nemovitých věcí a současně návrh dotačního programu na podporu trvalého bydlení občanů naší obce.

Po zveřejnění materiálů pro zastupitelstvo se mezi občany začaly šířit různé názory, ale také materiály, které podle mého názoru obsahovaly neúplné informace, vytržené souvislosti a v některých případech i manipulativní interpretace připravovaného návrhu. Právě tyto materiály odstartovaly velmi živou veřejnou diskusi, která byla podle mého názoru zároveň součástí začínající předvolební kampaně některých představitelů opozice. Mrzelo mě ale něco jiného. Velká část veřejné diskuse se začala soustředit pouze na jednu část připravovaného návrhu – na změnu koeficientu. Už se ale téměř nemluvilo o tom, proč jsme takový návrh dlouhodobě připravovali, jaký problém měl řešit ani o tom, že současně vznikal návrh dlouhodobého dotačního programu, který měl občany s trvalým pobytem před dopady této změny chránit. Přitom oba návrhy byly od začátku připravovány společně jako jeden celek. Odděleně nedávaly smysl.

Nechci tímto článkem nikoho přesvědčovat, že jsme měli pravdu. Nechci polemizovat s autory různých letáků ani komentářů. V demokracii má každý právo na svůj názor. Myslím si ale, že každý občan má také právo znát celý příběh. A právě proto vzniká tento článek. Ne proto, abych někoho kritizoval. Ale proto, abych vysvětlil, jak jsme při přípravě tohoto návrhu přemýšleli.

Začněme úplně obyčejným příběhem. Představte si dvě rodiny. Bydlí vedle sebe. Mají stejně velké domy. Stejně velké zahrady. Jezdí po stejné obecní komunikaci. Večer jim svítí stejné veřejné osvětlení. V zimě jim obec odhrnuje stejný sníh. Jejich děti si hrají na stejném dětském hřišti. Odpad jim odváží stejné obecní auto. Na první pohled jsou na tom úplně stejně. Jenže jeden dům má číslo popisné (koeficient 0,6). Druhý má historicky číslo evidenční (koeficient 4,0). A právě tady celý příběh začíná.

Nejde o číslo na domě. Jde o lidi. Řekněme např., že v domě s evidenčním číslem (koeficient 4,0) bydlí manželé s trvalým pobytem v naší obci. Ve Světlé Hoře žijí řadu let. Oba zde mají trvalý pobyt. Celý život pracují. Platí poplatek za odpady. Nakupují u místních podnikatelů. Navštěvují kulturní akce. Pomáhají sousedům. Jsou součástí života naší obce. Obec na ně navíc prostřednictvím rozpočtového určení daní každoročně získává významnou část svých příjmů.

Teď si představme druhý dům. Má číslo popisné (koeficient 0,6). Majitel zde ale nebydlí. Nemá zde trvalý pobyt. Do Světlé Hory přijede několikrát za rok. Obec na něj nezískává žádný podíl ze sdílených daní. Přesto může podle dnešního systému platit nižší daň než rodina bydlící viz výše v evidenčním čísle. A teď se Vás chci zeptat. Připadá Vám to spravedlivé? Právě touto otázkou jsme se začali zabývat. Ne paragrafy. Ne politikou. Úplně obyčejnou lidskou otázkou. Je správné, aby lidé, kteří zde roky žijí, byli v některých případech posuzováni stejně jako rekreační objekty jen proto, že jejich dům byl před mnoha lety zkolaudován jiným způsobem?

Není všechno černé nebo bílé. Možná si teď někdo řekne: „Tak proč jste to jednoduše nezměnili?“ Kdyby to bylo tak jednoduché, tento článek by vůbec nevznikl. Představte si fotbalového rozhodčího. Vidí faul. Vidí, kdo fauloval. Vidí, že jeden hráč hraje celý zápas poctivě a druhý neustále porušuje pravidla. Přesto nemůže rozhodovat podle toho, koho má raději nebo kdo je podle něj slušnější. Musí rozhodovat podle pravidel. Stejně je to i se starostou a zastupitelstvem. Také bychom někdy rádi rozhodovali jen podle zdravého rozumu. Jenže obec nemůže postupovat podle pocitu. Musí postupovat podle zákona. A právě tady jsme narazili na první překážku.

Zákon totiž nerozlišuje člověka. Rozlišuje stavbu. To je možná nejdůležitější věta celého článku. Mnoho lidí si myslí, že obec může napsat do vyhlášky: „Občan Světlé Hory bude platit méně.“ Jenže to zákon neumožňuje. Obec nesmí při stanovení místního koeficientu rozlišovat podle toho, kdo v domě bydlí. Nesmí rozlišovat podle trvalého pobytu. Nesmí rozlišovat podle toho, jestli někdo ve Světlé Hoře žije celý rok nebo přijede jen na víkend. Zákon umožňuje rozlišovat pouze jednotlivé skupiny nemovitých věcí, nikoliv osoby vlastníků. Proto nelze přímo ve vyhlášce zvýhodnit občana jen proto, že má v obci trvalý pobyt. Je to podobné, jako kdyby pošťák směl doručovat dopisy pouze podle čísla domu. Může vědět, kdo v domě skutečně bydlí. Může vědět, že se rodina přestěhovala. Ale pravidla mu nedovolí dopis doručit jinam. Musí se řídit adresou. Stejně tak se obec musí řídit zákonem. Ať se nám to líbí nebo ne.

Právě tady vznikla myšlenka hledat jiné řešení. Když jsme pochopili, že zákon nám neumožňuje zvýhodnit občany přímo prostřednictvím obecně závazné vyhlášky, začali jsme přemýšlet jinak. Položili jsme si otázku: Existuje zákonná cesta, jak zachovat spravedlnost vůči lidem, kteří ve Světlé Hoře skutečně žijí?

Odpověď zněla: Ano. Ale nebude jednoduchá. Nevznikl tedy návrh pouze na změnu koeficientu. Současně začal vznikat také návrh programu podpory trvalého bydlení, který měl občanům s trvalým pobytem kompenzovat zvýšenou daňovou zátěž zákonným způsobem mimo systém obecně závazné vyhlášky. To byla základní myšlenka celého návrhu. Ne zvýšit daně. Ale napravit stav, který jsme považovali za nespravedlivý, a současně dodržet zákon.

Obec není firma. Obec je společný domov. Když se řekne obec, většina lidí si představí obecní úřad. Někdo si představí starostu. Někdo zastupitelstvo. Někdo zaměstnance obce. Ve skutečnosti je ale obec něco úplně jiného. Obec nejsou budovy. Obec nejsou úředníci. Obec jsme především my všichni, kteří zde žijeme. Představte si velký bytový dům. V jednom domě bydlí dvacet rodin. Každý používá společné schodiště. Každý svítí na chodbě. Každý používá výtah. Každý chce, aby byla opravena střecha. Každý chce, aby bylo uklizeno. Každý chce, aby v zimě někdo odházel sníh před domem. To všechno ale něco stojí. A úplně stejně funguje obec. Jen místo jednoho domu spravuje stovky domů, desítky kilometrů silnic a chodníků, veřejné osvětlení, dětská hřiště, sportovní areály, kulturní dům, knihovnu, hasiče, pečovatelskou službu, sběrný dvůr, veřejnou zeleň, hřbitovy a mnoho dalších služeb. To všechno někdo každý den udržuje. Někdo opravuje. Někdo financuje. A právě proto obec potřebuje příjmy. Ne proto, aby je měla na účtu. Ale proto, aby mohla každý den fungovat.

Peníze na účtu obce nevznikají samy od sebe. Často slýchám větu: „Obec má přece peněz dost.“ Možná to tak někdy vypadá. Jenže za každou korunou, kterou obec utratí, se skrývá nějaký příjem. Stejně jako doma. Když dostanete výplatu, také z ní zaplatíte elektřinu, vodu, topení, pojištění nebo opravu auta. Nikdo z nás si asi nemyslí, že peníze přicházejí samy. Úplně stejně hospodaří obec. Má své příjmy. A z nich financuje služby pro všechny občany. Někdo možná řekne: „Ale já přece skoro žádné obecní služby nevyužívám.“ Opravdu? Když ráno jedete autem po obecní komunikaci… Když večer svítí veřejné osvětlení… Když obec odváží odpad… Když hasiči vyjíždějí k požáru… Když obec poseká trávu kolem silnice… Když opraví mostek… Když udržuje hřbitov… Když pečuje o seniory… To všechno jsou služby, které obec zajišťuje každý den. Často si jejich hodnotu uvědomíme až tehdy, když přestanou fungovat.

Každý občan s trvalým pobytem pomáhá financovat obec. Teď se dostáváme k jedné z nejdůležitějších věcí. Málokdo ví, jak jsou vlastně financovány české obce. Mnoho lidí si myslí, že obec žije hlavně z dotací. Není to pravda. Dotace pomáhají stavět školy, opravovat silnice a další nemovitosti nebo budovat sportoviště aj. Na běžný provoz obce ale přichází největší část peněz jiným způsobem. Jedním z nejdůležitějších příjmů jsou sdílené daně, které stát rozděluje mezi obce podle zákonem stanovených pravidel. Jedním z těchto pravidel je také počet obyvatel s trvalým pobytem. Řečeno úplně jednoduše. Když má obec více občanů s trvalým pobytem, získává více prostředků na svůj provoz. Ne proto, že by stát někoho odměňoval. Ale proto, že právě tito lidé zde skutečně žijí. Používají obecní infrastrukturu. Mají děti ve školách. Navštěvují lékaře. Využívají služby. A obec se o ně musí starat. Proto stát část vybraných daní vrací právě obcím. Je to podobné, jako když se doma skládá celá rodina na společný provoz domácnosti. Kdo v domě bydlí, podílí se na jeho chodu.

A co lidé bez trvalého pobytu? Teď si někdo možná pomyslí, že tím říkám, že chalupáři nebo rekreanti jsou pro obec špatně. Rozhodně ne. Naopak. Mnoho z nich se o své nemovitosti krásně stará. Nakupují u místních podnikatelů. Pomáhají vytvářet život v obci. Řada z nich má ke Světlé Hoře velmi silný vztah. A jsme za to rádi.

Jenže z pohledu financování obce existuje jeden podstatný rozdíl. Pokud zde někdo nemá trvalý pobyt, obec na něj nezískává prostředky ze sdílených daní. Přitom využívá stejné silnice. Stejné veřejné osvětlení. Stejné odpadové hospodářství. Stejné veřejné prostory. Stejnou zimní údržbu. To není výčitka. To je prostě způsob, jakým je financování obcí v České republice nastaveno. A právě proto jsme přemýšleli nad tím, jestli by nebylo spravedlivé více podpořit občany, kteří ve Světlé Hoře skutečně žijí celý rok.

Daň z nemovitých věcí je zvláštní tím, že zůstává doma. Další věc, která během diskuse často nezazněla, je způsob, jakým funguje samotná daň z nemovitých věcí. Když zaplatíte daň z příjmů nebo daň z přidané hodnoty, většina lidí už neví, kam tyto peníze putují. U daně z nemovitých věcí je to ale jiné. Tato daň je stoprocentním příjmem obce, na jejímž území se nemovitost nachází. Jinými slovy. Peníze nezůstávají finančnímu úřadu. Nezůstávají ministerstvu financí. Vrací se zpět obci. Tam, kde byla daň zaplacena. To je velmi důležitá informace. Protože se během diskuse objevovala otázka: „Kde chce obec vzít peníze na dotační program?“ Odpověď byla od samého začátku jednoduchá. Právě z příjmů této daně. Nešlo o žádnou nejistou dotaci. Nešlo o peníze od kraje. Nešlo o evropské fondy. Šlo o vlastní příjem obce. Proto jsme věděli, že pokud bude systém správně nastaven, obec bude schopna financovat navržený program dlouhodobě.

Nešlo jen o spravedlnost. Šlo i o budoucnost obce. Když jsme celý návrh připravovali, neřešili jsme jen dnešní rok. Přemýšleli jsme o tom, jak bude Světlá Hora fungovat za deset nebo dvacet let. Každá obec dnes bojuje o své obyvatele. Mladé rodiny. Děti. Lékaře. Podnikatele aj. Lidi, kteří chtějí v obci žít, pracovat a vychovávat své děti. Každý nový občan s trvalým pobytem není jen jedno číslo v evidenci obyvatel. Je to člověk, který vytváří budoucnost obce. Jeho děti chodí do školy. Nakupuje u místních podnikatelů. Zapojí se do života obce. Pomůže sousedům. Přinese obci příjmy, ze kterých mohou být financovány služby pro všechny. Právě proto jsme od začátku říkali, že připravovaný návrh není jen o dani. Je především o podpoře trvalého bydlení a o budoucnosti Světlé Hory.

A právě tady vznikla myšlenka dotačního programu. Když jsme hledali řešení celé situace, velmi rychle jsme zjistili jednu důležitou věc. Zákon nám nedovoluje zvýhodnit občany přímo prostřednictvím obecně závazné vyhlášky. To ale vůbec neznamená, že obec nemůže své občany podporovat jiným zákonným způsobem. A právě zde se zrodila myšlenka programu podpory trvalého bydlení. Mnoho lidí si tehdy řeklo: „Takže obec nejdříve lidem vezme peníze a potom jim je vrátí? To nedává žádnou logiku.“ Přiznám se, že když tuto větu člověk slyší poprvé, může to opravdu znít zvláštně. Jenže skutečnost byla úplně jiná. Nebyl to návrh na vracení peněz. Byl to návrh na vytvoření dlouhodobého systému podpory občanů, kteří ve Světlé Hoře skutečně žijí. To je obrovský rozdíl.

Zkusme si to vysvětlit na obyčejném příkladu. Představte si, že obec provozuje koupaliště. Vstupné zaplatí každý. To je stejné pravidlo pro všechny. Současně se ale zastupitelstvo rozhodne, že děti s trvalým pobytem v obci dostanou na vstup příspěvek z rozpočtu obce. Co se vlastně stalo? Nezměnilo se vstupné. Nezměnila se pravidla. Pouze obec rozhodla, že chce podpořit své občany. A přesně stejnou filozofii měl i připravovaný dotační program. Daň byla jedna věc. Podpora občanů druhá. Každá měla svůj vlastní zákonný základ.

Obec přece podporuje své občany i dnes. Možná si ani neuvědomujeme, kolik podobných programů obec již dnes běžně realizuje. Když podporuje sportovní spolky... Když financuje kulturní akce... Když provozuje pečovatelskou službu... Když šetříme finanční prostředky zavedením stavební čety v obci nebo svozu odpadu obecními pracovníky… Když opravuje dětská hřiště... Když investuje do školky... Když buduje sportovní areál... Když provozujeme obecní hospůdku… Když provozujeme obecní kotelny … Když provozujeme obecní kanalizaci a ČOV …. Také přece nepomáhá všem obyvatelům České republiky. Pomáhá především lidem, kteří ve Světlé Hoře žijí. A nikdo se nad tím nepozastavuje. Protože to považujeme za normální. Úplně stejnou logiku měl i připravovaný program podpory trvalého bydlení.

Nešlo o žádnou jednorázovou akci. Další věcí, která se během veřejné diskuse často ztratila, bylo to, že jsme nepřipravovali jednorázové řešení. Naopak. Od samého začátku jsme chtěli vytvořit dlouhodobý systém. Takový, který bude fungovat nejen příští rok. Ale i za pět nebo deset let. Takový, který bude mít jasná pravidla. Který bude každoročně vyhodnocován. Který bude možné podle potřeby upravovat. A hlavně takový, který bude právně správný. Proto jsme připravovali nejen změnu vyhlášky. Ale také zásady dotačního programu, vzor žádosti, veřejnoprávní smlouvu i celý systém administrace. Vše mělo být schváleno zastupitelstvem a řídit se jasnými pravidly.

A co lidé, kteří skutečně bydlí v domě s evidenčním číslem? To byla jedna z prvních otázek, kterou jsme si položili. Máme totiž v obci řadu občanů, kteří celý život bydlí v domech s evidenčním číslem. Nejsou to rekreanti. Nejsou to chalupáři. Nejsou to lidé, kteří přijedou jednou za měsíc posekat trávu. Jsou to naši sousedé. Naši občané. Celý život pracovali. Platili daně. Pomáhali budovat naši obec. Bylo by podle nás správné říct jim: „Máte smůlu. Zákon Vás zařadil mezi rekreační objekty, a tím to končí.“ My jsme si mysleli, že ne. Proto jsme hledali jiné řešení. Ale mysleli jsme i na další životní situace. Velmi brzy jsme zjistili, že například. Rodiče nebo jejich děti vlastní rodinný dům. V domě ale bydlí jejich děti rodičů nebo jejich rodiče. Mají zde trvalý pobyt. Pracují zde nebo si užívají důchodu. Vyplatilo by se podporovat takovou nemovitost? Podle našeho názoru ano. Protože podporujeme skutečné bydlení. Ne jen zápis v katastru. Na druhou stranu jsme si uvědomovali i opačné případy. Někdo vlastní několik domů. Pronajímá je. Má je jako investici. Nebylo naším cílem podporovat podnikání s nemovitostmi. To jsme již udělali ve vyhlášce, kdy jsme podnikatelům působícím v obci snížili koeficient na max. tj. na 0,8. Nebylo naším cílem dotovat investiční majetek. Naším cílem bylo a bude podporovat lidi, kteří ve Světlé Hoře skutečně žijí.

Právě proto jsme nad pravidly programu vedli dlouhé diskuse na obecním úřadě s právníkem a pracovníky finančního úřadu, než jsme tyto materiály předložili zastupitelstvu k projednání. Ne proto, že bychom měli všechno definitivně rozhodnuto. Naopak. Proto, aby o nich mohla proběhnout veřejná diskuse. "To bude hrozně složité." To byla asi nejčastější námitka. Ano. Kdybychom celý systém chtěli zpracovávat ručně, znamenalo by to hodně práce. Jenže v posledním období se snažíme obec postupně digitalizovat. Možná jste si toho ani nevšimli. Dříve jsme většinu věcí řešili papírově. Dnes stále více agend převádíme do elektronické podoby. Proč? Protože počítač umí během několika vteřin spočítat to, co člověku zabere hodiny. Představte si například daňové přiznání. Ještě před několika lety většina lidí počítala všechno ručně. Dnes většina používá elektronické formuláře. Ne proto, že by lidé neuměli počítat. Ale proto, že počítač výpočty provede rychleji a s menší pravděpodobností chyby. Stejnou cestou chceme postupně vést i obecní úřad. Nebáli jsme se administrativy. Počítali jsme s ní. A od samého začátku jsme připravovali systém tak, aby většinu práce převzaly elektronické formuláře, automatické výpočty a propojení s obecními evidencemi. Nebyl to nápad na jeden rok. Byl to další krok v modernizaci fungování obecního úřadu.

Ne všechno, co je nové, je špatně. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomím si jednu zajímavou věc. Když obec před několika lety začala budovat vybavení na sběrný dvůr, také se objevily pochybnosti. Když jsme začali budovat pečovatelskou službu, také zaznívaly otázky, jestli to obec zvládne. Když jsme začali vlastními zaměstnanci zajišťovat svoz odpadu, či zimní údržbu také někteří pochybovali. Dnes už většina občanů bere tyto služby jako samozřejmost. Neříkám tím, že každý nový nápad je správný. Říkám jen to, že každé nové řešení si zaslouží být posouzeno podle všech souvislostí, nikoliv pouze podle prvního dojmu. A přesně to jsme chtěli i v tomto případě.

Během veřejné diskuse zaznívala řada otázek. Pojďme si na ně společně odpovědět. Když se připravuje jakákoli větší změna, je přirozené, že lidé mají otázky. Stejně tomu bylo i tentokrát. Některé otázky zazněly přímo na zastupitelstvu. Další se objevily mezi občany. Jiné byly součástí různých písemných materiálů, které se po obci šířily. To všechno je v demokracii normální. Méně normální už je situace, kdy člověk slyší pouze jednu polovinu příběhu. Proto bych rád odpověděl na otázky, které zaznívaly nejčastěji.

„Obec chtěla občanům jednoduše zvýšit daň.“ Na první pohled to tak mohlo působit. Ve skutečnosti ale připravovaný návrh obsahoval dva navzájem propojené kroky. Prvním byla změna obecně závazné vyhlášky. Druhým byl dlouhodobý program podpory občanů s trvalým pobytem. Tyto dva kroky od sebe nešlo oddělit. Bylo to podobné, jako kdybyste četli knihu a někdo Vám vytrhl posledních sto stran. Příběh by najednou vypadal úplně jinak. Stejné to bylo i zde. Pokud někdo viděl pouze návrh změny koeficientů, mohl získat dojem, že cílem je pouze zvýšení daně. Jenže to nebyl celý návrh. Stejně důležitou součástí byl i připravovaný program podpory občanů, který měl zmírnit dopady na lidi s trvalým pobytem.

„Proč jste chtěli podporovat právě občany s trvalým pobytem?“ Protože obec vznikla především proto, aby pečovala o své občany. To není můj názor. To je samotný smysl existence obce. Představte si rodinu. Máte dvě děti. Obě máte stejně rádi. Jedno ale stále bydlí doma. Druhé se odstěhovalo před deseti lety do jiného města. Když budete opravovat střechu svého domu, komu tím pomáháte? Tomu, kdo ve Vašem domě skutečně bydlí. Ne proto, že byste druhé dítě neměli rádi. Ale proto, že opravujete dům, ve kterém někdo žije. Stejně funguje obec. Její první odpovědností jsou lidé, kteří zde mají svůj domov.

„To je přece nespravedlivé vůči chalupářům.“ Tuto otázku jsme si pokládali také. A odpověď není vůbec jednoduchá. Chalupáři jsou součástí života naší obce. Mnozí z nich zde tráví celé léto. Starají se o své domy. Nakupují u místních podnikatelů. Řada z nich pomáhá při kulturních akcích. Máme mezi nimi mnoho přátel. Nikdy jsme je nevnímali jako problém. Současně ale musíme říci i druhou polovinu pravdy. Obec financuje každodenní služby především pro lidi, kteří zde žijí po celý rok. Právě proto jsme chtěli podporovat trvalé bydlení. Ne proto, abychom někoho trestali. Ale proto, že jsme považovali za správné více podpořit lidi, kteří zde mají svůj každodenní život.

„Obec by na to stejně neměla peníze.“ To byla další často opakovaná věta. Pojďme se na ni podívat úplně jednoduše. Představte si, že máte doma dvě peněženky. Do první Vám chodí výplata. Z té druhé platíte nákup. Nemůžete utrácet peníze, které nemáte. Stejně hospodaří obec. Ani obec nemůže rozdávat peníze, které neexistují. Právě proto jsme připravovali celý ekonomický model ještě před tím, než se návrh dostal na zastupitelstvo. Věděli jsme totiž, že daň z nemovitých věcí je stoprocentním příjmem obce. Peníze tedy nezůstávají státu. Vrací se zpět tam, kde byly vybrány. Proto jsme byli přesvědčeni, že systém může být dlouhodobě finančně udržitelný. Nešlo o žádný experiment. Šlo o propočítaný návrh.

„Úředníci by to nikdy nezvládli.“ Přiznám se, že nad touto větou jsem se několikrát usmál. Ne proto, že bych ji podceňoval. Ale proto, že jsem si uvědomil, jak rychle se svět mění. Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy jsme stáli fronty na poště kvůli složenkám? Dnes většina lidí zaplatí účet během několika vteřin v mobilním telefonu. Ne proto, že by se naučili lépe počítat. Ale proto, že práci převzal počítač. Přesně stejnou cestou jde i naše obec. Poslední rok postupně digitalizujeme jednotlivé agendy. Připravujeme elektronické formuláře. Automatické výpočty. Propojení evidencí. To všechno není samoúčelné. Je to způsob, jak ušetřit čas zaměstnancům obecního úřadu a zároveň zjednodušit život občanům. Ano. Administrativy by přibylo. Ale od prvního dne jsme počítali s tím, že většinu rutinních úkonů převezmou informační systémy.

„Proč jste o tom vůbec začali přemýšlet?“ Na tuto otázku odpovím úplně otevřeně. Protože nás na to upozorňovali samotní občané. Nebyl to nápad, který vznikl někde za zavřenými dveřmi obecního úřadu. Opakovaně jsme slyšeli: „Proč platím jako chalupář, když tady celý život bydlím?“ A stejně tak jsme slyšeli opačné názory. Právě proto jsme začali hledat řešení. Nikdy jsme netvrdili, že jsme našli jediné správné. Tvrdili jsme pouze, že jsme našli řešení, které je podle našeho názoru zákonné, ekonomicky obhajitelné a spravedlivější.

„Tak proč jste návrh nakonec nepřijali?“ To je možná nejjednodušší otázka. A zároveň jedna z nejdůležitějších. Po zveřejnění pracovních materiálů se rozběhla velmi živá veřejná diskuse. Některé informace byly přesné. Jiné byly neúplné, vytržené ze souvislostí a podle mého názoru místy až záměrně manipulativní. Některé vyvolaly mezi občany zbytečné obavy. Část zastupitelů naší koalice dospěla k názoru, že několik měsíců před komunálními volbami nebude možné takto složitou problematiku dostatečně vysvětlit. Měli obavu, že veřejnost bude vnímat pouze změnu koeficientu, nikoli celý systém včetně připravované podpory občanů. Po společné diskusi jsme se ve většině rozhodli jejich názor respektovat. Proto návrh nezískal potřebnou podporu. A já toto rozhodnutí plně respektuji. Demokracie totiž není o tom, že starosta vždy prosadí svůj názor. Demokracie je o tom, že se hledá většinová shoda. A někdy je stejně důležité vědět, kdy je správný čas návrh odložit, jako vědět, kdy jej předložit.

Když vede obec starosta, nesmí přemýšlet jen o dnešku. Když jsem se v roce 2022 stal starostou naší obce, slíbil jsem si jednu věc. Nikdy nechci rozhodovat jen podle toho, co bude populární. Chci rozhodovat především podle toho, co považuji za správné. To samozřejmě neznamená, že budu mít vždy pravdu. To neznamená ani to, že se nikdy nespletu. Ale znamená to, že každé důležité rozhodnutí musí projít několika jednoduchými otázkami. Je to zákonné? Je to ekonomicky odpovědné? Je to dlouhodobě udržitelné? Pomůže to obci i za deset nebo dvacet let? A je to spravedlivé? Teprve když jsme si na všechny tyto otázky dokázali odpovědět, začali jsme připravovat návrh, o kterém dnes píšu. Nešlo o nápad vzniklý během jednoho odpoledne. Předcházely mu desítky hodin práce. Studium zákonů. Jednání. Výpočty. Příprava návrhů. Hledání řešení. Diskuse. Právě proto mě trochu mrzelo, když se celá několikaměsíční práce začala mezi lidmi zjednodušovat na jedinou větu: „Obec chce zvýšit daň z nemovitostí.“ To totiž nebyla pravda. Stejně jako není pravda říct o knize podle jedné věty na první stránce, že už víme, jak skončí.

Opravdu jsme chtěli jen více peněz? Položme si jednoduchou otázku. Kdyby naším cílem bylo pouze zvýšit příjmy obecního rozpočtu, proč bychom poslední tři a půl roku dělali pravý opak? Proč jsme převzali provoz kanalizace a čistírny odpadních vod a následně snížili občanům i podnikatelům cenu stočného o více než 20 %? Proč jsme vybudovali vlastní stavební četu, která dnes opravuje obecní majetek i pomáhá občanům, a tím šetří značné prostředky obecního rozpočtu? Proč jsme začali vlastními zaměstnanci zajišťovat svoz komunálního odpadu, díky čemuž dnes patří poplatek 500 Kč na osobu mezi nejnižší v širokém okolí? Proč připravujeme centrální kotelny na biomasu, abychom obec i občany ochránili před budoucím zdražováním energií a dopady systému ETS 2? Proč budujeme fotovoltaické elektrárny a připravujeme vznik energetického společenství, jehož cílem bude sdílení levnější elektřiny mezi obecními objekty a v budoucnu také mezi občany? Proč obec provozuje vlastní pečovatelskou službu, obecní hospůdku, kanalizaci, sběrný dvůr nebo další služby, které by bylo jednodušší předat soukromým firmám?

Odpověď je jednoduchá. Protože od prvního dne se snažíme hledat cesty, jak dlouhodobě šetřit veřejné prostředky a zároveň ponechat co nejvíce peněz občanům tam, kde to obec může svými rozhodnutími ovlivnit. Právě proto by nedávalo žádnou logiku tvrzení, že bychom najednou chtěli občanům pouze zvýšit daň. Celý náš návrh měl přesně opačnou filozofii. Právě skutečnost, že jsme současně připravovali také dlouhodobý dotační program pro občany s trvalým pobytem, je podle mého názoru nejlepším důkazem, že naším cílem nebylo od občanů vybrat více peněz, ale nastavit spravedlivější systém. Nechat v dlouhodobém horizontu co nejvíce finančních prostředků lidem, kteří ve Světlé Hoře skutečně žijí, a současně zajistit spravedlivější rozdělení nákladů na fungování obce.

Pokud bychom chtěli pouze zvýšit příjmy obce, byl by celý návrh mnohem jednodušší. Stačilo by schválit změnu koeficientu. My jsme ale současně připravovali dotační program právě proto, že naším cílem nebylo vybírat více peněz od našich občanů, ale nastavit spravedlivější systém.

Podpora trvalého bydlení není trestem pro nikoho. Během celé diskuse jsem měl někdy pocit, jako by proti sobě stáli občané a chalupáři. To mě velmi mrzelo. Nikdy jsme takto neuvažovali. Nikdy jsme nechtěli nikoho rozdělovat. Máme mezi chalupáři spoustu přátel. Mnozí z nich tráví ve Světlé Hoře více času než někteří lidé s trvalým pobytem. Starají se o své domy. Pomáhají při kulturních akcích. Podporují místní podnikatele. Patří k naší obci. Ale stejně tak musíme otevřeně říci jednu věc. První odpovědností každého zastupitelstva je pečovat o občany, kteří mají v obci svůj domov. Tak to říká zdravý rozum. A stejně to říká i zákon o obcích. Neznamená to, že ostatní nejsou vítáni. Jen to znamená, že obec musí v první řadě myslet na své občany. Stejně jako rodiče nejprve zajistí potřeby své rodiny a teprve potom mohou pomáhat dalším lidem. Nikdo jim to nevyčítá. Naopak. Považujeme to za samozřejmé.

Možná jsme udělali jednu chybu. Když se dnes za celou věcí ohlížím, myslím si, že jsme jednu chybu opravdu udělali. Ne v samotném návrhu. Ale ve způsobu, jak jsme jej veřejnosti představili. My jsme několik měsíců žili přípravou materiálů. Studovali jsme zákony. Počítali ekonomické dopady. Řešili digitalizaci. Připravovali návrhy pravidel. Diskutovali s odborníky. A současně jsme pracovali pod časovým tlakem, aby návrh mohl nabýt účinnosti od 1. ledna 2027. Předpokládali jsme, že občané budou mít stejný čas prostudovat desítky stran připravených materiálů, jako jsme měli my při jejich přípravě. Dnes už vím, že jsme měli nejdříve celý návrh jednoduše vysvětlit, ukázat jeho souvislosti a teprve potom předložit samotné materiály k projednání.

Oni najednou uviděli návrh změny koeficientů. A to pochopitelně vyvolalo otázky. Dnes si myslím, že jsme měli nejprve udělat přesně to, co dělám nyní. Sednout si. Všechno v klidu vysvětlit. Ukázat důvody. Ukázat příklady. Ukázat ekonomiku. Ukázat celý systém. A teprve potom předložit samotný návrh. Pokud byla někde chyba, byla podle mého názoru právě tady.

Demokracie není slabost. Někdo by mohl říci: „Takže jste ustoupili.“ Já to tak nevnímám. Demokracie není o tom, že někdo za každou cenu prosadí svůj návrh. Demokracie je také o tom, že umíme naslouchat. Že umíme přemýšlet. Že někdy návrh odložíme. Nebo jej úplně přepracujeme. Ne proto, že bychom si přestali myslet, že je správný. Ale proto, že v dané chvíli není pro jeho přijetí dostatek důvěry nebo shody. To není prohra. To je součást demokratického rozhodování. A právě proto jsem nikdy nekritizoval své kolegy z koalice. Naopak. Rozumím jejich obavám. Před komunálními volbami se podobná témata velmi snadno zjednoduší na jedno heslo. A jedno heslo nikdy nedokáže vysvětlit několik měsíců práce.

Co mě ale těší. Přesto všechno mě na celé věci něco těší. Ukázalo se, že občanům není budoucnost Světlé Hory lhostejná. Zajímají se. Ptají se. Diskutují. Přemýšlejí. A to je dobře. Horší by bylo, kdyby nikoho dění v obci nezajímalo. Při osobních rozhovorech s občany jsem opakovaně zjistil, že jakmile jsme si společně prošli celý návrh včetně připravovaného programu podpory, většina otázek směřovala spíše k jeho konkrétním pravidlům než k samotné myšlence. Obec totiž není starosta. Obec není zastupitelstvo. Obec nejsou úředníci. Obec jsme všichni. A čím více lidí se zajímá o její budoucnost, tím větší šanci máme společně dělat správná rozhodnutí.

Dovolte mi úplně poslední myšlenku. Když jsme s kolegy v roce 2022 převzali odpovědnost za vedení Světlé Hory, věděli jsme, že nás nečekají jen jednoduchá rozhodnutí. Některá budou příjemná, jiná obtížná. Některá získají podporu téměř všech, jiná rozdělí názory občanů i zastupitelů. Taková je demokracie. Jsem přesvědčen, že úkolem starosty ani zastupitelů není dělat jen populární rozhodnutí. Naší povinností je především hledat řešení, která budou zákonná, ekonomicky odpovědná, dlouhodobě udržitelná a pokud možno spravedlivá pro většinu občanů.

Přesně z těchto důvodů vznikl i návrh, o kterém jsem v tomto článku psal. Nakonec nebyl schválen. Takové rozhodnutí zastupitelstva plně respektuji. Stejně jako respektuji rozdílné názory občanů. Přesto jsem považoval za správné celý příběh popsat. Ne proto, abych někoho přesvědčoval nebo měnil jeho názor. Ale proto, že jsem přesvědčen, že občané mají právo znát nejen výsledek hlasování, ale také důvody, které k němu vedly.

Za poslední tři a půl roku jsme společně udělali mnoho kroků, které měly jediný cíl – aby se ve Světlé Hoře lépe žilo. Převzali jsme provoz kanalizace a snížili cenu stočného o více než dvacet procent. Vlastními zaměstnanci zajišťujeme svoz komunálního odpadu a dlouhodobě udržujeme jeden z nejnižších poplatků v okolí. Vybudovali jsme vlastní pečovatelskou službu. Rozšířili jsme obecní služby. Připravujeme energetickou soběstačnost obce. Investujeme do obecního majetku, který bude sloužit i dalším generacím. To všechno jsou konkrétní kroky, které mají společného jedno. Ne hledat způsoby, jak od občanů vybrat více peněz. Ale hledat způsoby, jak s veřejnými prostředky hospodařit co nejlépe a jak tam, kde to zákony dovolují, občanům naopak pomoci nebo jim ušetřit.

Proto bych nikdy nepodporoval návrh, jehož jediným cílem by bylo vytáhnout z kapes našich občanů více peněz. Takovou politiku jsem nedělal, nedělám a dělat nebudu. Možná jsme v tomto případě nenašli nejlepší způsob, jak celý návrh občanům představit. Samozřejmě jsme při přípravě zvažovali i jiné možnosti. Jednou z nich bylo zachovat rozdílné koeficienty ve vyhlášce a pokusit se problém řešit jejich změnou prostřednictvím opatření obecné povahy nebo jiným administrativním postupem. Takové řešení by ale podle našeho názoru neřešilo samotnou podstatu problému. Stále by totiž rozhodovala především evidence stavby, nikoliv to, zda v ní skutečně žije občan s trvalým pobytem. Navíc by přineslo další administrativní zátěž i vyšší výdaje obce. Proto jsme hledali řešení, které by více zohledňovalo skutečný život v obci, bylo dlouhodobě udržitelné a především spravedlivější vůči občanům, kteří zde mají svůj domov. Samotnou myšlenku jsme ale připravovali s přesvědčením, že hledáme zákonné a spravedlivější řešení. Možná jsme jej měli občanům vysvětlit dříve. Možná bychom dnes některé věci udělali jinak. Jednu věc ale považuji za důležitou. Abychom se ani v budoucnu nebáli otevírat složitá témata jen proto, že nejsou jednoduchá nebo populární. Obec se totiž neposouvá dopředu tím, že řeší jen snadné věci. Posouvá se dopředu tím, že hledá nejlepší možná řešení i tam, kde žádná jednoduchá neexistují.

Děkuji všem občanům, kteří se o dění v naší obci zajímají, přicházejí s vlastními názory a nebojí se diskutovat. Nemusíme se na všem shodnout. To je v demokracii přirozené. Důležité je, abychom společně hledali to nejlepší pro budoucnost Světlé Hory. Protože obec nejsou budovy. Obec nejsou úřady. Obec jsme především my všichni.

Možná budete s tímto návrhem souhlasit. Možná ne. To plně respektuji. Budu ale rád, pokud si každý vytvoří svůj názor na základě všech souvislostí, které jsem se Vám v tomto článku snažil co nejsrozumitelněji vysvětlit.